Bývalou volyňskou smuteční síň, dnes Galerii Na shledanou, jste kdysi označil jako „stodolu kříženou s panelákem“.
Ano, je to sice drsné označení, možná jsem jí dokonce i křivdil, protože uvnitř nezapře jistý náznak elegance v proporcích. Byl to však dům bez minulosti i budoucnosti. Rozestavěli ho v Akci „Z“ koncem 80. let a s příchodem nového režimu neměla tato ateistická protiváha kostela šanci na finální dokončení, na hřbitově stála opuštěná skoro dvacet let. Osobně mě zajímá proces transformace, hlavně té vnitřní, kdy je možné přetvořit něco již daného do nové podoby a pak to převést do reality. A to se právě poslední čtyři roky odehrává na hřbitově ve Volyni.
Přijali místní obyvatelé tuto netradiční výstavní síň nebo je většina jejich návštěvníků tak zvaně přespolních?
Místní diváci se nejdříve rekrutovali z návštěvníků muzea, které má skvělý program a supluje s naprosto úděsným rozpočtem galerii, koncertní síň, edukační centrum i charitu dohromady. Přespolní začali podle mého jezdit brzy také kvůli kurióznosti místa i díky jasně profilovanému programu. Původní záminka k výstavám – rezidenční pobyty umělců, při kterých vznikají dočasné malby na obrovských plochách vnitřních zdí – byla rovněž přitažlivá. Je to vernisážová galerie, při vernišážich se objeví 50 až 100 lidí, mimo vernisáže do galerie mnoho lidí nedorazí. Klíče od ní si lze však vypůjčit v muzeu nebo v infocentru na volyňském náměstí, je tedy i samoobslužná, a to výrazně snižuje provozní náklady.
Kdo ze známých výtvarníků už u vás pobýval na rezidenčním pobytu?
Rezidentem tu byl například Josef Bolf nebo Tomáš Vaněk. Horší odevzu měla třeba Blanka Jakubčíková, která během svého rezidenčního pobytu namalovala na zdi smuteční síně velká krásná těla mrtvých žen. Přitom obrazem jen převyprávěla pravdu o tom, co se skrývá pod zemí na hřbitově. S nepochopením se setkal taky Martin Zet. Ten galerii jen zametl, nechal prázdnou a za místo výstavy označil opuštěné podzemí smuteční síně. V něm bylo dříve útočiště bezdomovců, kteří si právě na hřbitově našli dočasný domov. Pro místní je asi nejsilnější právě probíhající výstava Norberta Schmidta, který vystudoval teologii a architekturu. Uvnitř galerie postavil zcela nový prostor a při vernisáži vykonal obřad vycházející z křesťanské liturgie, kterým ukázal, že umění nemusí nutně sloužit jen umění.
Vaše galerie vydává tak zvané Smuteční noviny, o čem v nich píšete?
Noviny Galerie Na shledanou, kterým neoficiálně říkáme Smuteční noviny, vycházejí tehdy, když dostaneme příspěvek z Ministerstva kultury a když je do nich co dát. Zatím vyšla tři čísla, každé má 40 stran formátu A2. Noviny obsahují nejen dokumentaci výstav, ale i teoretické texty na pomezí umění a architektury s důrazem na téma smrti. Část textů se v každém čísle vztahuje také k Volyňsku. V posledním čísle novin jsme se například zaměřili na téma umírání zaživa. Kdy v životě něco sami v sobě zabíjíme a kdy jsme společností zabíjeni. Jsou tu rozhovory s umělci, kteří zažívají těžké časy třeba díky duševní poruše, pak článek o mumifikaci architektury památkovou péčí nebo humoristická esej, která podle kopernikovského principu vypočítává pravděpodobnou životnost galerií a umělců.
Více na stránkách Lidových novin.
