Zda náhodou, zda osudem, těžko říci. Ale že u toho byl nestor junáctví Jaroslav Foglar, je jasné. „Tehdy jsem slyšel z rádia čtení jeho knihy Boj o první místo. Strašně se mi to líbilo, tak jsem chtěl mermomocí ke skautům,“ vzpomíná Jiří Jedlička, dnes táta dvou dětí a šťastně ženatý muž. A pochopitelně stále skaut.
Historka jak vystřižená z poutavých příběhů Jestřába (skautské jméno Jaroslava Foglara – poz. autora) měla svoje pokračování. „Ve škole jsem měl spolužáka, jehož táta byl skaut. O to jsem měl všechno mnohem jednodušší,“ pokračuje Jiří Jedlička.
Když nyní, ve svých 32 letech přemýšlí nad tím, co mu skautování přineslo, řadí na první místo pomoc v době jeho životní krize. „Byl jsem z rozvedeného manželství. Díky skautování jsem našel zázemí, kamarády, nějakou jistotu. Místo v životě,“ vysvětluje dál.
I když je junáctví jeho velkým koníčkem, bere ho s rezervou. A stejně tak i příběhy ve Foglarových knihách. „Neříkám, že se pan Foglar nesnažil o ideály skautismu. Ale realita bývá jiná. Skaut je člověk jako každý jiný, má své chyby i klady. Ale důležité je, že se alespoň snažíme podle těchto zásad žít,“ pokračuje Jiří Jedlička.
V současné době pracuje jako vedoucí školní kuchyně, ve svém volnu se věnuje skautům. Vede volyňskou organizaci – jak sám říká – „protože to nechce nikdo dělat.“ Pravda je ale taková, že to obnáší moře papírování. „Tohle nemůžeš jen tak na někoho hodit,“ vysvětluje.
V těchto dnech skauti ve Volyni slavili 90 let svého trvání. A Jiří u příprav nemohl chybět. „Když pak v sobotu za námi chodili lidé, kteří se přišli podívat na program a zavzpomínat a říkali, že je to moc hezké, bylo to jako pohlazení. Chtěl bych všem za to moc poděkovat,“ dodává skaut, kterého k tomuto koníčku přivedl, byť nevědomky, sám legendární Jaroslav Foglar – Jestřáb.
V muzeu každopádně probíhá výstava k devadesáti letům skautingu. Všichni jsou samozřejmě zváni.
