Píše se duben 1945. Státní silnice vedoucí od Strakonic na Vimperk je ve dne v noci přeplněna prchajícími fašistickými jednotkami, které kvapem opouští rozpadající se frontové uskupení na Moravě a ve středních Čechách. Prchají jednotlivci, malé i středně velké jednotky s automobily a obrněnými transportéry. Na silnici se přesouvají i uprchlíci, většinou německé a maďarské národnosti. Část z nich se ubytovává i s celými rodinami ve vesnických školách. Jejich děti, den co den obchází vesnice a prosí o vejce a chleba.
Doba je napjatá, každý se obává přepadení a násilného střetnutí s ozbrojenými vojáky, kteří se odmítají vzdát civilním orgánům. Zákony přestaly platit. Platí zákon silnějšího! My mladí, ve skupině od 14 do 17 roků, denně sledujeme v těsné blízkosti německé jednotky, jejich výzbroj, obrněnou techniku, činnost a chování. Po náletech na Volyni a dopadu bomb z amerických letounů v jejím okolí, jsme vždy byli mezi prvními, přes zákazy rodičů,kteří byli u zasažených budov, zabitých a zraněných osob. Dnes, po 69 letech, se divím, kde jsme vzali odvahu, když ve snaze bojovat, jsme zcizili z nákladních střežených německých aut vysílač, přijímač a osobní zbraně, které sály v blízkosti hřiště. Tolik k objasnění situace směřující k „štěchovickému pokladu“.
Bylo tomu v posledním týdnu měsíce dubna,když jsme ve třech zpola krytu leželi v příkopu u silnice za Volyní,kde se říká „Na kozách“, kde jsme sledovali příjezd pomalu jedoucích těžkých nákladních „manů“ . Na předních velkých blatnících po obou stranách, v poloze vleže, byli vojáci se samopalem v ruce. Z motorů vystupovala pára. Vedoucí vozidlo zastavilo v těsné blízkosti vedle našeho stanoviště. Velící důstojník vystoupil a rázně mě oslovil s otázkou: „kde tady voda!“ Ustrašen odpovídám německy, že voda je v nedalekém potoce, vzdáleném asi 300 m. Na to, asi třikrát zvolal: „lós, lós, lós“ a z posledního vozidla vystoupili asi čtyři muži oděni v trestaneckých šatech, kteří měli v rukou plátěná „vědra“ na vodu a v doprovodu dvou strážných přinášeli vodu z uvedeného místa.
V tom přiletěly čtyři americké bitevní letouny, zakroužily a pokračovaly v letu na Strakonice. My jsme vzali „nohy na ramena“ a uprchli jsme od silnice. Vozidla napadena nebyla a pokračovala v jízdě na Vimperk. V následujících dnech se počet prchajících vojáků a jednotek včetně uprchlíků z různých národů zvyšoval. Dne 6. května kolem 13 hodin přijeli i Američané. Občané je přivítali s obrovským nadšením, ale to je jiná kapitola.
Asi po deseti letech jsem v televizi slyšel vyprávět muže, který jako vězeň s dalšími nakládal ve Štěchovicích velké množství zapečetěných okovaných beden do nákladních automobilů, které byly řízeny a střeženy německými vojáky. Hovořil o tom, že za Volyní zabezpečovali vodu, že jim hrozilo letecké napadení, že přijeli do Vimperku, kde je vystřídala německá stráž, a vozidla s nákladem pokračovala v jízdě do Německa, kde museli „padnout“ do rukou Američanů!
Došel jsem k názoru, že se může jednat o záhadný „štěchovický poklad“, a tak jsem o této události neprodleně informoval oba pány, Mužíka a Gaensela, ale tito na moji zprávu neodpověděli, a tak jej zřejmě usilovně hledají dále, podle zásady „kdo hledá, najde“.
