Jihočeské městečko Volyně dýchá poklidem. Přesto se tady vyprávělo mnoho záhadných i mrazivých příběhů. Tak třeba okolo vrchu nedaleko města v noci blikala světélka. Jeden z měšťanů šel tudy domů. Vydal se za jejich mihotavou září? To si mysleli sousedé, které vyhnala do tmy manželka zatoulaného. Plamínky je vyděsily. Pak si ale některý z hledačů vzpomněl, že světýlka zmizí, když se zakleje. Na cudné bludičky opravdu nadávky zabraly. Sousedé se vrhli do míst, kde se před chvílí zjevovaly. Nějaký smysl určitě měly. Nehlídaly plamínky poklad, který se vydal měšťan vykopat? Místo zlata však našli bezduché tělo ztraceného. Někdo ho zabil. Záhadná vražda zůstala neobjasněna. Jen světýlka byla zbavena podezření, protože prý na tom místě noc co noc plakala.
Ovšem i badatelé si přišli ve Volyni na své. V suterénu tvrze, stojící na vyvýšené terase nad levým břehem řeky Volyňky, našli na počátku 20. let minulého století hned dvacet pět hrobů. Kostry třech nebožtíků překrývaly hrubě otesané žulové kameny, které jsou vystaveny ve zdejším muzeu. A nedaleko nich také kostra muže, který zemřel ve věku mezi 30-40 lety, a ženy zhruba o deset let mladší. Právě žena zamotala odborníkům hlavy. Její spodní čelist se zúženým profilem označili za gotickou. Kostrové pohřby pak datovali do 11.-12. století. Od doby nálezu však věda pokročila. Jaký musel nastat údiv, když v roce 2011 přišel výsledek radiokarbonového datování. Úmrtí muže a ženy posunul až do poloviny 17. století.
Nešťastná bílá paní
Překvapivě pozdní pohřby na území tvrze však neznamenají, že by měla tak krátkou historii. Ostatně archeologické nálezy ukazují, že tady na slovanském hradišti lidé žili už v 7. století. Provincie Wolinich se ovšem v písemných pramenech zmiňuje až v roce 1291.
Pražská kapitula, která ji vlastnila, v roce 1299 prosadila povýšení Volyně na město. V roce 1327 měšťané dostavěli kostel Všech svatých nedaleko tvrze. Na konci 14. století skoro v každém domě vařili pivo, zasedal zde soud, obyvatelé mohli chodit do lázní. V 15. století pyšní měšťané dokonce vyhráli spor s královským městem Pískem o dovoz soli a placení mýtného. Vzestup městečka dosvědčuje i krásná renesanční radnice postavená na náměstí v letech 1521-29. Sgrafita ale nejsou původní, protože budovu ve druhé polovině 19. století poničil požár a nově vyzdobena byla až v roce 1927.
Při putování po památkách narazí návštěvník na řadu pověstí spojených zejména se vznikem kostelíčků a kaplí. Svou hrůzostrašností jakoby se do zdejší krajiny opravdu nehodily. Tak hned v první hrozilo malému hochovi smrtelné nebezpečí. Usnul na stráni nad Volyní, kam ho s sebou brali pasáci ovcí. Trávou se k němu neslyšně plazil jedovatý had. Ovčáci nejspíš také podřimovali, však sluníčko pěkně hřálo, a ničeho si nevšimli. Vtom je vyburcoval štěkot psa. »Co je? Ztratilo se jehně?« zvedl se jeden z pastevců. Jenže pes zamířil k ohroženému dítěti. Na počest jeho záchrany rodiče nechali vystavět kapličku. Když se rozpadla, tak ji nahradil kostelík Anděla Strážce.
Ondřej Fibich v brožuře Co vyprávěla řeka Volyňka zaznamenal další, již méně šťastnou pověst o založení jiného kostela: »Volyňské náměstí je celé podsklepené labyrintem chodeb.
Kdysi za dávných časů tam v domě Rochotovském bydlel zámožný řezník Držka. Ten měl svůj sklep podivně zařízen. Protože byl plný vody, používal jej k uskladňování mléka. Muselo se však plout temnotou po voru. Jednou poslal své dvě malé dcerky pro mléko, a ty se nešťastnou náhodou utopily. Na památku jejich duší nechal na svém pozemku za městem založit evangelický chrám. Říká se mu Na Malsičce.«
Ve Volyni sice není hrad nebo zámek, ale přesto se tu prý zjevovala bílá paní. Pro své noční toulky si nevybrala tvrz, ale místní hřbitov. To aby bylo hned jasné, že straší po smrti. Jeden sedlák kdysi přísahal, že ji spatřil.
Potulovala se kolem hřbitovní zdi se dvěma psy, kterým šlehal z tlamy oheň. »Vymýšlím si?« bouchl pěstí do stolu, když sousedé nedůvěřivě kroutili hlavou. »Kdepak. Já s ní mluvil! Povídala, že vedla hříšný život, a proto musí navěky hlídat poklady!« Zdá se ale, že nikdo jiný tajemnou bílou paní nespatřil, natož aby našel aspoň zlámanou grešli. A tak se zřejmě snažil noční chodec její existenci dokázat tím, že na místě jejího údajného zjevení dal postavit kapličku zasvěcenou svatému Janovi.
Šedou barvu máš v ošklivosti
Někdy kolem roku 1390 se narodil muž, který vstoupil do českých dějin jako přítel a žák mistra Jana Husa. Asi o dvacet let mladší Martin z Volyně byl adresátem dopisu, k němuž byla připojena douška: »Prosím Tě, abys tento list neotvíral, nebudeš-li jist tím, že jsem mrtev.« Často je proto označován za závěť, kterou Jan Hus zaslal svému příteli před odchodem do Kostnice. Opravdu ji zapečetil, aby své sdělení uchoval před předčasným přečtením. Z dodatku je patrné, že o možnostech obhájit své učení před koncilem měl pochybnosti a raději počítal také se špatným koncem.
List je pozoruhodný otevřeností, s níž se Hus svěřuje i se svými slabostmi, a nabádá Martina, aby se vyvaroval hříchu. Možná překvapivě zní přiznání: »Ale prosím pro milosrdenství Ježíše Krista, abys mne nenásledoval v žádné lehkomyslnosti, kterou jsi na mě viděl. Víš, že jsem, bohužel, před svým vysvěcením rád a často hrál v šachy, mrhal jsem čas a často jsem jiné i sebe onou hrou nešťastně popouzel k hněvu.« Nezvyklý pohled na Husovo mládí zároveň ukazuje, že k poznání a moudrosti se člověk propracovává a stojí ho to úsilí.
Z tónu dopisu je patrné, jak Husovi záleželo na tom, aby jeho přítel mistr Martin z Volyně kráčel v životě tou správnou cestou. Proto ho napomíná: »Bojím se také, nepolepšíš-li svůj život, nechaje krásných a zbytečných šatů, že budeš těžce potrestán od Pána, tak jako i já ubohý budu potrestán, protože byv zaveden špatným zvykem i pochvalou lidí, nosil jsem takové, v nichž jsem byl raněn proti Bohu duchem pýchy.« V odkazech, které Jan Hus v závěru činí, však převládá laskavý pohled na Martinovu zálibu v hezkém oblečení: »Šedou sukni, kdybys chtěl, ponech si pro sebe na památku, ale Ty máš, tuším, v ošklivosti šedou barvu, dej ji tedy tomu, komu se Ti uzdá nejlépe.«
Zatracoval jsem lakotu a nezřízený život kněží
Janu Husovi zejména záleželo na duchovním odkazu, a tak Martinovi z Volyně napsal: »Pamatuj, že jsem tě od Tvé mladosti učil sloužit Ježíši Kristu a jak bych Tě byl rád v jednom dni naučil, co jsem věděl, kdybych byl býval mohl. Věz také, že jsem zatracoval lakotu a nezřízený život kněží, začež z milosti boží trpím pronásledování.
« Varoval svého spolupracovníka před touhou po obročích: »…budeš-li však přece povolán na farářství, ať tě podněcuje čest boží, spása duší a práce, ne držení sviní nebo statků.«
Na svého přítele nezapomněl Jan Hus ani v žaláři minoritů, odkud mu 16. června 1415 poslal obsáhlý list jak s osobními napomenutími, tak s prosbami o pozdravy domů: »Mé doktory, milé bratry v Kristu, ševce, krejčí a písaře taktéž pozdravuj a vyřiď jim, aby byli pečlivi o zákon Kristův, smýšleli pokorně a výkladů aby užívali ne svých, nýbrž svatých učitelů.« Martinovi z Volyně se svěřil i s obavami o své příbuzné a požádal ho o intervenci: »Syny mého bratra, zdá-li se Ti, obrať na řemeslo, protože se bojím, že kdyby se oddali stavu duchovnímu, nezachovávali by jej, jak by měli.«
Když Jan Hus v kostnickém žaláři, patrně 5. července 1415, psal poslední pozdravy přátelům v Čechách a poděkování za jejich služby, neopomněl připomenout: »Mistře Martínku, můj žáku, pomni, co jsem tě věrně učil!« Vztah těchto dvou mužů nám prostřednictvím uvedených listů umožňuje nahlédnout do soukromého života slavného reformátora. Ukazuje ho jako plnokrevného člověka, který bojuje za pravdu, ale rovněž se trápí obavami o osud svých blízkých. Tato hluboká lidskost se snoubila s myšlenkami, které oslovily celý národ. Husův poslední vzkaz zněl: »A všechny prosím,
aby byli pevni v pravdě boží.« Následující události po upálení kazatele z Betlémské kaple ukázaly, že tato slova padla na úrodnou půdu. Věrný přítel Martin zemřel v roce 1432 a jeho památku ve Volyni připomíná mimo jiné název ulice.
