Keith Krischke šel do práce, chytil se rukávem za vrtačku a ta věc mu zlámala všechny kosti, některé dvakrát. Byl to boží trest vykonaný rukou stroje. Byl to boží trest, přestože stroje nemají duši a Bůh nikoho netrestá (Co by z toho měl?).
Krischke čekal v průjezdu do za pět třičtvrtě. Když nikdo nešel, zazvonil a slušně se zeptal, co bude s tím taxíkem do práce.
-Já jsem na plech, ozvalo se z mluvítka vedle domovního zvonku. –Včera jsme panákovali s bratrancem v Bbaru. Bylo taky taky hnusně jako dneska ráno, čéče, to jediný si pamatuju.
-A jéje, řekl Keith. –Chceš říct, že si mam trhnout nohou?
Hned mu bylo jasné, že dnes přijde do práce pozdě. Minulý týden našel ve schránce druhé písemné napomenutí od zaměstnavatele. První bylo za sex na pracovišti v pracovní době, druhé za sex na pracovišti po pracovní době. Třetí dopis rovná se vyhazov.
Vyhazov rovná se nesplacená hypotéka, zabavení zbořeného renaultu na lízing, exekuce domácího kina, konec, stěhování z bytu na nádraží. Na vilu s bazénem můžeš zapomenout, pomyslel si.
Vyhazov rovná se žádné dárky pro milenky.
Vyhazov rovná se zpožděné platby za potraty.
Popřál kamarádovi rychlou smrt a sprintoval na zastávku.
Fabrika stála na opačném konci vesnice než autobusák, takže i když se hodně snažil, několik velkých louží kolem silnice ho spolehlivě zpomalilo.
-Asi na mě taky něco leze, říkal si.
Polomrtvý únavou vylezl do schodů a vpadl do prázdné šatny.
Nasoukal se do montérek a seběhl dolů na dílnu.
-Měl jsem taky zalehnout, měl jsem se hodit marod, opakoval si cestou na dílnu.
Jak velká vzdálenost od sebe dělí body A a B, vzdálenost mezi tím, kdo jsi teď, co teď máš a tím, kdo chceš být, nebo spíš co všechno chceš vlastnit, aby ses cítil víceméně šťastný? Existuje cesta zpátky? Asi ne, napadlo Keitha, neumím se znova narodit. Neumím zařadit zpátečku a omládnout do embrya, abych se mohl vrátit do mámina břicha. Nedokážu to, stéct zpátky do trichtýře a putovat opačným směrem do časů, „kdy se mnou táta lezl přes plot“, nikdy se nenarodit. Jaký je rozdíl mezi tím nikdy se nenarodit a sprovodit se ze světa?
Proč bych to dělal, řekl si pak, nejsem žádnej Kurt Cobain. Jmenuju se Keith Krischke.
Táta říkal, že člověk by se měl vždycky o něco snažit.
Táta říkal „nepij“ a v šedesáti se uchlastal.
Jmenuju se Keith Krischke a nic se mi nemůže stát. Nic se mi nestane-
Keithovi teklo z nosu. Nasadil si brusičskou kšiltovku, utřel krev do rukávu. Můj táta byl asi mimozemšťan. Už od narození mi z nosu místo nudle teče krev. Jsem astmatik, alergik, epileptik.
Jmenuju se Keith Krischke, jdu pozdě do práce.
Můj táta byl na odstřel.
Krischke se otočil na patě. Dostal výborný nápad, jak zachránit svůj job a s ním svoje hypotéky, lízingy a milenky. Vyběhl do třetího. Na nástěnce plnění strategického plánu visely seznamy zaměstnanců. Za každým jménem stálo číslo, které udávalo plnění normy v procentech. !!!KEITH KRISCHKE 55%!!! Keithovo jméno bylo zaškrtnuté růžovým zvýrazňovačem. Větší flákač byl už jenom Franta Nogogon, který se ráno hodil marod. Keith byl na svojí špatně rozehranou partii sám, ale věděl, že to nějak vošéfuje.
Co se mi může stát?
Jmenuju se Keith Krischke, můj táta byl mimozemšťan.
Pětapadesát procent je víc než půlka.
Krischkemu se spustila krev z nosu. Zaběhl na záchod, posmrkal metr toaletního papíru nudlovou DNA, nasadil si čepici kšiltem dopředu a zaklepal na ředitelnu.
Nikdo neodpovídal.
Keith otevřel dveře. Kancelář sekretářky byla prázdná. A sakra. Pokud tady není ani ředitel, pokud mají poradu nebo tak něco, můj skvělý plán je passé, napadlo Krischkeho.
Kancelář ředitelovy sekretářky, slečny Liškové (jméno viselo na dřevěném hranolku vedle futer) působila dojmem gynekologické ordinace.
MATERIÁL: KŮŽE - SKLO – OCEL
BARVA: BÍLÁ – OCELOVĚ ŠEDÁ
VŮNĚ: STUDENÁ
Keith se uvnitř cítil jako na pitevně.
Přešel místnost a otevřel polstrované dveře ředitelny. Za skleněným stolem seděl ohromný opálená chlap v saku. Košili měl rozepnutou u krku – pan šeditel. FRIEDICH BERAN, ředitel odštěpného závodu.
MATERIÁL: KŮŽE – TUK – 100% LUKOPRÉN
BARVA: KÁVOVÁ AŽ MAHAGON
VŮNĚ: STR8
Ředitel se probíral štosem papírů.
Sekretářka klečela pod stolem a kouřila ho.
Keith vytáhl mobil, zamířil a stiskl spoušť.
Cvak.
Páně Beranovy oči po něm vystřelily. Vrásky kolem pusy se překřížily jako blesky.
-A VY JSTE KDO? zaburácel Beran.
-Keith, řekl Keith.
-RICHARDS?
-Krischke, řekl Krischke.
-CO BYSTE RÁD, PANE KRISCHKE?
Slečna Lišková se praštila hlavou o stůl. Soukala se ven, ale Beran ji přitáhl za vlasy zpátky.
-POKRAČUJTE, SLEČNO LIŠKOVÁ. JÁ TO VYŘÍDÍM.
Beran podepsal několik papírů. Posunul je na kraj stolu.
-VŠECHNY PŘIJMOUT. POVÍDEJTE, PANE RICHARDS...
-Krischke, řekl Keith.
-CO BYL VÁŠ OTEC ZAČ, ŽE VÁS TAK POZNAMENAL? HIPÍK?
-Komunista.
Jmenuju se Keith Krischke, můj otec byl troska. Jak velkou šanci mám, že neskončím jako on?
55%.
Pětapadesát procent je víc než půlka.
Můj otec byl jako spousta jiných otců: alkoholik, komouš, tyran, tvor z galaxie Proxima Creaturi. Od dětství se Keith setkával s desítkami takových, jeho otec mohl být vlastně každý druhý. Měl pocit, že v Proxima Creaturi žije už od narození. Invaze ufounů je nevyhnutelná záležitost.
-KOLIK CHCETE ZA TU FOTKU?
Keith pokrčil rameny. Předtím nikdy nikoho nevydíral, jeho nejvyšší nadřízený byl Keithův první případ. Být svině není žádná sranda, napadlo ho. Být troska je mnohem jednoduší. Někde hluboko v nevědomí svému otci odpouštěl, vědomě ho ovšem pořád nenáviděl.
-TAK SI ŘEKNĚTE. TŘI PLATY, PĚT PLATŮ, DESET PLATŮ. TOMU PŘED VÁMI STAČILA TÝDENNÍ PERMICE DO BORDELU EIFFEL.
Vyhazov rovná se žebrácká hůl, prázdná množina kamarádů.
-Chci tady zůstat.
-TO NEPŮJDE.
-Proč ne?
-VIDĚL JSI TOHO MOC, KEITHE. MEZI NÁMI, KAŽDÁ PITOMÁ DRBNA VÍ, ŽE ŘEDITEL BERAN MÁ DOMA MANŽELKU, PĚT DĚTÍ A PSA A V PRÁCI SI TO ROZDÁVÁ SE SEKRETÁŘKOU. TYS CHTĚL BÝT JAKO JÁ – PROTO POLETÍŠ.
-I když smažu tu fotku?
-TO NEHRAJE ROLI.
Slečna Lišková úspěšně dokončila felaci. Zmačkala hrst papírových kapesníčků teplých mokrým spermatem, hodila je do koše a šla se umýt na záchod.
Ředitel se zapnul.
-ŠIKOVNÉ DĚVČE, řekl ředitel. –SKOČTE SI NA CIGÁRO A ASI TAK ZA DESET MINUT SE STAVTE PRO VÝSTUPNÍ LIST.
Keith poděkoval, pozdravil, seběhl dolů na dílnu a pustil vrtačku.
Vrátit se do bodu nula nemůže být tak těžké, uvažoval, když si rozepínal rukáv košile, je to jen otázka metody.
Táta říkal, že člověk by se měl vždycky o něco snažit.
Nasadil si brýle, sluchátka, levou rukou se pokřižoval.
Z kanceláře mistra k němu utíkal šéf směny. Něco hulákal.
-CO DĚLÁŠ, TY KRETÉNE! DYŤ TĚ TO ROZSEKÁ!!!
Krischke se usmál.
Jmenuju se Keith Krischke a jsem ufoun z planety PCX2.
Keith Krischke šel v pátek ráno do práce v pevném skupenství. Domů šel tekutý.
