Kuchtíkovy anglické zápisky: trampoty na horách Walesu
Kuchtík v Anglii vůbec nelení. Ti, kteří navštívili jeho blog, ví, že podniká nejrůznější výlety. Jeden takový mohou nyní čtenáři volyne.info ochutnat.
Hora „Tryfan The North Ridge – Wales“, národní park Snowdonia
Difficulty (obtížnost): Hard (těžká) Duration (trváni): 4 hod.
Distance (vzdálenost okruhu): 4 Km, převýšení: 600 m
Tento trek je jeden z nejvíce „šplhajících“ výstupů v UK a jeho ohromná špice ve tvaru žraločí ploutve je často volena lezci jako jedna z nejlepších v UK. Na prvním úseku cca 1 km je ohromné převýšení 600m čistého šplhání na vrchol hory, kde stojí obří kameny pojmenované Adam a Eva. Výstup může být časem namáhavý, zejména v jeho závěrečné části a kvůli hledání cesty. Výhled z hory je nádherný na okolní kopce Glyders a Carneddau. Je to nejvíce populární lezení v zemi a sami zjistíte proč. Některé úseky jsou v ostatních průvodcích, vzhledem k velké obtížnosti lezení, podhodnoceny. (pod toto se nyní můžu jen podepsat).
Tak takhle je v dobrém průvodci označen výstup, na který jsme se minulý víkend nevědomky vydali. Jelikož jsme tohoto průvodce našli až druhý dne po návratu a náš tištěný průvodce nijak nezdůraznil jeho obtížnosti. Vyrazili jsme z domova docela pozdě a na místě jsme byli teprve něco kolem jedné odpoledne. Původně jsme měli vytištěny průvodce, kde se mělo jít podél jezírek, ale po příjezdu nás tato hora natolik imponovala, že jsme se odhodlali jí zdolat. Po chvilce zkoumání, zda na ní někdo chodí, jsme zpozorovali malinkaté blešky stoupající po štítu hory a bylo rozhodnuto. Po cestě ještě potkáváme nějaké lidi, co se zrovna vrátili z hory a tak po tom co u nich v autě vidíme horolezecké vybavení, se ptáme, zda nejsou provazy apod. věci třeba. Říkali, že ne, patrně lezli tedy jinde, a tak se vydáváme po pěšince z parkoviště strmě vzhůru. Sklon je opravdu ohromný, protože už po nějakých 10 minutách funíme jak parní lokomotivy. Předcházíme ještě pána s malým chlapečkem a to nás utvrzuje o tom, že to asi zas tak náročné být nemůže, když to zvládne i s ním. Asi po hodině usilovného snažení a občasného šplhání se dostáváme na první plošinku, kde si fotíme výhledy na okolní jezera, která mají krásně modro-černou barvu.
Poté opět stoupáme a terén je opravdu náročný a ještě se neustále musí hledat správná cesta pro výstup, protože stěny jsou hodně strmé a ne vždy jde skála vylézt, takže už se těšíme, až se dostaneme na vrchol. Neustále pátráme po nějaké cestičce a to nás trošku brzdí. Nakonec se dostáváme na velkou plošinu, odkud už je vidět skalnatý strmý vrchol s převýšením asi 50–100 metrů, ale na něm už vidíme i lidi, kteří slaňují, vypadá fakt obtížně a tak vzhledem k tomu, že už je celkem pozdě a výstup nám do té doby trval cca 2 hodiny, tak si ho odpouštíme a rozhlížíme se na okolní hory a jezera. Je to opravdu nádhera, vidíme ve svahu horské kozy, takže Jirky rychle přehazuje objektiv a fotí, než nám zmizí z dohledu. V tu samou chvíli spatřujeme sestupujícího staršího chlapíka z vrcholu a tak poté co k nám došel, se s ním dáváme do řeči. Dozvídáme se, že cesta kudy jsme přišli je prý o něco náročnější a že on se vydá více doleva, kde to není natolik strmé, protože již tento výstup absolvoval již mnohokrát.
Vydáváme se tedy s ním v domnění, že se půjde lépe. Po 10 minutách povídání si dává přestávku a zapaluje dýmku a tak se rozloučíme a vydáváme se pořád stejným směrem jako dosud, což se později ukázalo jako ohromná chyba a do teďka se na onoho chlapíka zlobíme, že nás nezastavil. Po nějakých 20 minutách se totiž dostáváme mnohokrát do situace, kde skála končí převisem a strmou stěnou až dolů a my rozhodně nechceme riskovat a šplhat někam odkud se již nevyšplháme a tak se mnohokrát vracíme, znovu stoupáme strmým svahem, či hledáme lepší cestu doleva či doprava až nakonec stojíme v místě odkud už se opravdu těžko dostává, snad jen s použitím lana či padáku, který samozřejmě nemáme ve standardní výbavě a tak přichází těžké rozhodnutí, vzhledem k pozdnímu odpoledni a velké únavě – znovu vystoupat do místa, kde jsme se rozešli s oním chlapíkem a najít naší původní cestu (která byla oproti tomuto dá se říci jednoduchá). Stoupáme šikmým svahem a proklínáme onoho maníka, který asi neměl smysly po hromadě, když řekl, že je to jednodušší cesta a uklidňujeme se tím, že jsme viděli několikrát proletět mezi horami vrtulník, patrně záchranářský (teď už víme že to byl armádní výcvik).
V této fázi jsme se několikrát přiblížili doslova na dosah horským kozám, které jsou naprosto nebojácné a jen pomalu před námi uskakují a podle nich také poznáváme, že cesta dolů tudy asi nevede, jelikož sami začali opět stoupat, a to celou dobu šli dolů. Po nějaké době stoupání, Katka uviděla asi 150 m nalevo od nás velký bílý kámen, kolem kterého jsme před tím stoupali nahoru po původní trase. „Traverzujeme“ tedy přes obtížný úsek na toto místo, odkud už vede malinká pěšinka, který nám teďka připadá jako dálnice a propadáme v nadšení, že jsme to zvládli i bez pomoci záchranářů. Sestupujeme dolů a jsme rádi, že už je tentokrát cesta jasná. Nejhorší bylo, že jsme viděli skoro celou dobu na parkovišti naše auto, ale cesta k němu byla opravdu strastiplná a rozhodně ne prima. Sedíme v autě celý špinavý, poškrabaní od kamení a jsme šťastní. Už teď víme, že tato hora byla opravdu něco speciálního a ne rozhodně procházka „růžovou zahradou“ a také že na podobné hory se příště již nevydáme a rozhodně budeme příště raději důvěřovat jen sobě a tomu co vidíme, projdeme a ne tomu, co nám byť nějaký ostřílený horský vlk řekne. Ještě když jsme z parkoviště znovu zkoumali cestu, kudy nás poslal, zjišťujeme, že končili oním převisem, na kterém jsme několikrát stáli a odtud žádná cesta nevedla, jen s pomocí lana cca 200 metrů dolů. Druhý den cítíme pořádně nohy a únavu, protože jsme si ten nejnáročnější úsek dali de facto dvakrát a jsme rádi, že jsme opět nohama na zemi – byť v práci.
Oblast Snowdonia se je druhým největším národním parkem ve Velké Británii a nacházejí se zde jedny z nejvyšších vrcholů hor v zemi, jezera, řeky, rašeliniště a úchvatné mořské pobřeží. Park pokrývá rozlehlou divokou krajinu – příjemný protipól, chcete-li uniknout každodennímu shonu. Snowdonia je součástí Kambrického pohoří, které dostalo název podle slova Cambria, keltského jména pro Wales a Anglii. Mnoho vrcholů je tvořeno skalami vulkanického původu, ztuhlou lávou a popelem, jsou zde ledovci utvářená údolí a horská jezera. Je to ráj pro pěší turistiku a pro náročné i méně náročné lezce.
Oblast je proslulá svými dobře zachovalými středověkými hrady. Pro odvážnější jedince nabízí Snowdonia množství dobrodružných sportovních aktivit – sjíždění řek na kajaku, rafting na divoké vodě, abseiling, lezení po skalách, surfování, windsurfing, land jachting.
Pokud někoho zajímají osobnější informace, fota, videa a popisy výletů po Anglii, tak www.kuchtik.bloguje.cz
