O hrdinech všedních dní naší doby se říká: užil si svých patnáct minut slávy a teď zas bude žít normálně. O hrdinech z moskevského divadla se to bohužel říct nedá, bohužel jejich patnáct minut slávy bylo posledními minutami vůbec i pro pár dalších obyčejných Moskvanů, kteří šli za kulturou, proto ta dvě bohužel. Představení bylo tentokrát vskutku dramatické a příchuť kultury jim před udušením zhořkla na jazyku.
Čečenští povstalci, kterým bych tyto věty rád věnoval, si užili svých patnáct minut nezávislosti, než na nich prezident ruského impéria demonstroval ochotu vyjednávat se sousedy i za cenu obětí v řadách Rusů. Kéž kýžených patnáct minut nezávislosti nestojí jejich děti léta nesvobody.