Volyňáci v zahraničí se začínají pomalu ozývat a první vlaštovkou bude naše sestřička a kamarádka Lucka. Její zážitky z jejího skotského angažmá si budete moci číst možná i v pravidelných intervalech:) To už záleží jen na ní. Proto doufám, že její slohové experimenty oceníte alespoň několika emaily - cinka.lu@email.cz. Na otázku, jak to všechno začalo a proč, neznám odpověď. Zkrátka jsem se jednoho dne rozhodla a už se to nedalo zastavit.
19. 10. 2000 jsem, vybavena jedním lodním kufrem, batůžkem na zádech a polštářkem od maminky v ruce, opustila svůj domov. S celkem křečovitým úsměvem, zahánějícím slzičky, jsem se rozloučila s rodinou a nastoupila do autobusu směr Praha, vstříc novému životu a zkušenostem. Za cedulí Volyně jsem se dostala do dosti slzavého údolí, ale z toho jsem cestou do Strakonic vydrápala, naštěstí ve Strakách přistoupil jeden můj kamarád, který mě celou cestu bavil, tak mi na smutněni nezbyl čas.
Na cestu busem do Londýna jsem se celkem těšila, a to hlavně proto, ze si sednu s někým úplně nejlepším a celých těch 18 hodin prokecáme, protože představa následujících několika měsicu, kdy nepromluvím slovo česky mě docela děsila. Jenže ouha, paní místenkářka mě přidělila k nějakému pohoršímu týpkovi, kterému mohlo být tak k padesátce. Ten si mne opravdu nezískal, hned na začátku se mě optal, zdali chrápu, což me lehce rozhořčilo, neustále si mluvil pro sebe a komentoval promítaný film, poslední kapka byla, když neuměl zvednout svůj vlastní zvonící mobilní telefon...tak jsem na něj radši nereagovala....no nevadí.
Nejvíc obavané místo na celé cestě bylo imigrační na britských hranicích.
Vybavena, platným pasem, jízdenkou, penězi a zvacím dopisem jsem se nemusela téměř ničeho bát, tak jsem sebejistě namířila k obrýlenému muži. Všechno šlo dobře, jen se malinko podivil, když jsem mu na otázku, zdali jsem vdaná cpala před oči obsah své peněženky... malé nedorozumění:)
Ale i přesto jsem je natolik okouzlila svou pohotovostí, že si mě vybrali jako tlumočníka pro další zoufalce, kteří neuměli ani slovo anglicky. Malinko jsem se pousmála, ale radši jsem poslusně šla.To, že profi tlumocnik nejsem jistě poznali hned, jak jsem tam začala něco blábolit..... ale aspoň jsem si chvíli připadala důležitá!
V EUROTUNELU je nuda, to asi každý ví, a kdo to neví tak mu to říkám. Cesta jim trvá cca 35 min a slabším jedincům (já) se může zvedat žaludek.
(matematická otázka pro bystré hlavy: jak dlouhý je tunel, když bus jede 35 min, rychlostí 40 km/h?:)
To, že jsem odjela z domova do uplne cizí země plné divně mluvících lidi mi poprvé došlo, když nás řidiči Capital Expressu vyložili na Victoria Coach Station a řekli: Adiooos Amiiigos! Já zůstala úplně sama na tom obrovském nádraží se dvěmi základními misemi: a)dat si kufr do uschovny a za b)vyzvednou si (nekde) listek do Glasgow.
Prvni úkol jsem zvládla s lehkými obtížemi neboť jsem jistě vypadala, jako největší vyjukanec, tak mě ten ne příliš příjemný černoch v úschovně ošidil o 1 libru... no budiž. Druhý úkol, vyzvednutí jízdenky, jsem zvládla na jedničku, bez nejmenších potíží.... dokonce jsem i našla to správné okénko...ach!
Autobus do Glasgow mi jel až v 11 PM, tzn., že jsem v Londýne musela strávit dalších 10h, což se mi zdálo poněkud nemožné. Procházka po Londýně s mým orientačním smyslem naprosto nepřicházela v úvahu, tak jsem aspoň na pár chvil zaplula do shopping centra a koupila si kafe. Nejvíc mě bavilo pozorovat Angličany, jsou to nejvtipnější lidi a nepotkáte tu normální pár, je zajímavé, že v Londýně spolu chodí pouze dva naprosté protiklady.
Všichni mí známí mě upozorňovali, že se nejenom jezdí, ale i chodí po levé straně, tak ať na to myslim a nevypadám, jako totální cizinec.....no, samozřejmě, že jsem hned na eskalátory lezla v protisměru:) ....všichni na mě koukali, co bláznim.
Čekání na nádraži jsem si krátila různě: čtení, psaní, přemýšlení, hledání mého nástupiště.....docela nuda, ale tak nějak to uteklo. Těsně před odjezdem mne z mého nic nedělani vytrhl jakýsi skot, který na mě spustil svou rychlomluvou a z mého vyděšeného výrazu nejspíš zjistil, že si se mnou moc nepokecá. Z jeho slov jsem rozluštila jen GLASGOW, tak jsem kývla, jako že tam taky jedu. A hned mě pobavila představa, že tak jako on budou mluvit všichni.
Na sousedy v buse mám opravdu největší štěstí, na cestě do Glasgow si vedle mě sedl podezřelý smradoch, který celou cestu (9h) něco pojídal nebo spal a přitom se na mě šíleně tlačil.... fakt to bylo úžasný.
Do Glasgow jsem dorazila v pondělí ráno 21.10.02. Hned na nádraží jsem potkala jakéhosi mladíka v pravém skotském kiltu...., to abych si uvědomila, kde to vlastně jsem. Za několik desítek minut si pro mě přijela má náhradní rodina a tím můj nový život ve Skotsku právě začal!
